Slapy

Nejvěrnější ctitelkou  staré Vltavy, kterou zdejší lidé přiléhavě nazývali  VLTAVĚNKA byla Helena Fedievová, rodačka z Prahy, narozená v roce 1906. Před léty přijela náhodou na pozvání svých známých do jejich chaty na Ždáň. Při dlouhých procházkách byla okouzlena volností života při řece i klidnou a malebnou krajinou kolem ní.

Po koupelích vycházela z řeky jako znovuzrozená, navštěvovala ji častěji a častěji . Nedalo jí mnoho času se rozhodnout . Opouští život velkoměsta a nachází si svůj malý kouteček v tiché samotě na Královské. Zde se rozhodla, že si postaví malou chatičku. Peněz měla málo a tak se rozhodla , že si všechny práce udělá svýma vlastníma rukama. Jen podezdívku jí pomohl zedník, ale všechno ostatní už opravdu postavila sama. Natrvalo se do ní přestěhovala v roce 1933. 
Aby se zde uživila, vypomáhala v létě na polích a v zimě spřádala ovčí vlnu. Jinak přijala každou práci, jen když mohla zůstávat u své milované Vltavy. Často jí bylo vidět s těžkým batohem na zádech jak chodí  někdy  i kolikrát týdně do Slap na nákup nebo něco vyřídit. Lidé ji tu už dobře znali  a zvykli si na ni, na tu hubenou ženu se šátkem na hlavě.
 Její vášní i radostí bylo koupání v řece za každého počasí a dokonce i v zimě za velkých mrazů. Mnozí lidé nelitovali dlouhé procházky, jen aby uviděli Vltavěnku, jak  bosá ,v plavkách vybíhá z chatičky do sněhu a pak se vrhá do ledových vln Vltavy. Nikdy neváhala vzít do ruky sekyru a denně prosekávat silný led, jen aby se mohla pravidelně vykoupat ve své řece.Na břehu zatím diváci podupávají prokřehlýma nohama, dýchají si na promrzlé ruce a choulí se do teplých kabátů. Stávalo se, že někdo pozval na tuto atrakci i muzikanty nebo fotografa. Mohlo by se zdát, že Vltavěnka byla výstřední osobou toužící po senzaci, ale Helena Fedievová taková rozhodně nebyla. Její konání mělo úplně jiné kořeny a důvody.
Ještě v časech svého dětství a mládí prožívaného v Praze byla droboučkou slaboučkou neduživou dívenkou s neustálou rýmou a kašlem. Ve dvanácti letech onemocněla žloutenkou a v následujícím létě , v dětské kolonii v Chuchli  zjistila,  že studená řeka má pro ní blahodárné účinky. Prožívala příjemné pocity osvěžení a radosti.To pro ni bylo rozhodující. Naučila se plavat a ve čtrnácti letech složila plaveckou zkoušku před komisí. Její těžký zdravotní stav, který ji nedovolil věnovat se studiu své milované hudby, se začal lepšit. Téměř sama se naučila hrát na klavír tak dobře, že začala vyučovat děti z okolí, aby přilepšila rodině.
Ale Helena se nevzdávala ani ve zlepšování plaveckých dovedností. Koupávala se v propusti pod jezem ve víru vody, že se děsili i všichni zkušení plavci. Od sedmnácti let se její zdravotní stav opět zhoršil, měla neustále zvýšené teploty s příznaky TBC. Ani nyní ji Vltava nezklamala. Začala se totiž sama léčit řekou, každý den k večeru za každého počasí a na podzim a v zimě  se věnovala pravidelnému plavání v řece. Po čase u ní všechny neduhy zmizely. Minuly pocity slabosti, rýma i kašel a v noci spala klidně a bez teplot.
V tu dobu se Helena dověděla o proslulém plavci Nikodémovi, který založil partu otužilců, která každý rok o vánočních svátcích přeplavává Vltavu. Zanedlouho už byla jeho členkou a jako jediná žena se účastnila  i několika závodů „ Napříč Vltavou“  i v teplotách kolem mínus třiceti stupňů. Nikdy se nevzdala a všechna závody absolvovala úspěšně a bez omrzlin. Naposledy plavala takovýto závod v roce 1947.  Jak je vidět , paní Helena žijící skoro poustevnickým životem, nikdy neztratila kontakt s Prahou  a civilizací. Hodně četla, zajímala se kulturní dění.
Těžké chvíle zažívala v době jarního tání a dřenic, kdy se ledy valily řekou a někdy dostoupily až k prahu její chatky. Osudným jí byl rok 1940, kdy vysoká hladina řeky vystoupala až k chatce a ohromné kry  ji zničily. Helena si stačila vzít jen pár věcí a zachránit si život. Ale ona se nikdy nevzdávala  a brzy se pustila do stavby nové chatky. Tentokrát ji postavila již prozíravěji vysoko nad řekou.  Hodně  se zadlužila a musela svůj dluh splácet svou prací na statcích.
Její život ale neměl být asi nikdy lehký. V době okupace opět těžce onemocněla, ale protože už neměla rodiče a příbuzenstvo se od ní odvrátilo ( její chování bylo pro ně v té době nepřijatelné -  pro  „ spořádané měšťany“ ), neměl se o ni kdo starat.  Její plicní nález se zhojil a Vltavěnka se vrátila ke své Vltavě, kde se doléčila koupelemi v ledové vodě a opět žila svým prostým životem. 
Dokonce se jí podařilo vymyslet způsob lehčího výdělku. Začala chovat druh koček, které od ní vykupoval výzkumný ústav.
A přišla další životní zkouška. Dověděla se, že její milované Svatojánské proudy  navždy zmizí pod hladinou nového přehradního jezera. A co bylo ještě horší, její druhá chatka s nimi. Co bude    dělat ? Vždyť už jinde žít ani nemůže?...A tady se ukázala dobrosrdečnost lidí. Úřady se rozhodly jí pomoci a nechaly jí postavit malou chatičku nad vzniklou zátokou u ústí Sladovařského potoka. Dokonce k ní přivezli i její stařičkou lásku, po které se jí stále stýskalo, malý klavír. Nyní byla spokojená, i když musela oželet své milované proudy.
Ale měnila se doba, měnila se řeka a s ní i život kolem ní. Vzniklé přehradní jezero lákalo lidi k výletům a koupání. Přibývalo chat, rekreačních zařízení a vznikl zde velký autokemp. Vltavěnka už nebyla sama. Ždáň se stala nejlidnatějším místem v okolí. 
Vltavěnka se začala uzavírat do sebe, stranila se lidí a už nikdy neměla ten krásný kout jen pro sebe. Ale i tehdy ji lidé kolem měli rádi. Pravidelně se na ni jezdil podívat správce kempu, aby jí pomohl nebo něco přivezl.
V lednu  1987 ji našel ležet  v posteli a bylo na ní vidět, že jí není dobře. Nechal ji odvézt do nemocnice, kde po několika dnech zemřela. Bylo jí osmdesát let.
S touto vzácnou ženou, která prožila svůj těžký život na březích naší krásné řeky, odešly i poslední vzpomínky na starou Vltavu.